Príbeh o prekonávaní prekážok - “pohorí“ na ceste za Otcom (Bohom)

Pekný príbeh s názornou ukážkou o prekonávaní prekážok na našej ceste, ktorý je doplnený komentárom (vysvetlením) Miroslava Hrabicu.

Pohádka o synu a otci

Jeden mladý muž se vydal na cestu ke svému otci. Za sebou měl už dlouhé putování, když před ním vyvstal souvislý pás vysokých a obtížně překonatelných hor. Dříve, než přišel k úpatí nejbližší hory, potkal člověka, který mu připadal moudrý, poněvadž mluvil zasvěceně o všem, nač se ho kdokoli zeptal. I vyprávěl mu, kam jde a že ho čeká náročné překonání nedalekého pohoří. Učenec mladíkovi poradil:

„Jdi po té cestě vpravo. Uvidíš, že nepovede přes hory, ale prokličkuje údolími mezi nimi. Bude rychlá, bezpečná a určitě po ní brzy ke svému otci dojdeš.”

A tak se muž vydal navrženou trasou a za pár minut potkal pastevce, který v podhůří pásl své stádo. Ten mu řekl: „Když se Ti hory do cesty postavily, musíš je překonat. Cesta, kterou jdeš, je sice bez větších stoupání a krkolomných sestupů, ale končí přechodem hory vyšší, než které kolem vidíš.” Poté pastevec něco zamumlal a odešel za svým stádem.

Mladík stál a přemýšlel: „Komu mám věřit? První poutník byl určitě moudrý, hovořil učeně, vypadal zcestovale a choval se sebejistě. Druhý rádce byl otrhaný a učeností rozhodně nevynikal. Dám na toho prvního,” řekl si a šel dále mírně vlnící se stezkou.

Cesta okolo hor byla sice delší, ale vcelku příjemná. Rychle mládenci ubíhala, jelikož zvolená cesta měla nenáročný profil a také na ní potkával hodně lidí. Muž cítil, že se přibližuje k domovu. Jenže najednou se na obzoru objevila velmi vysoká hora a cesta, po níž kráčel, vedla přímo k ni a potom směřovala strmě vzhůru. Naštěstí uviděl nenápadnou odbočku a vydal se po ní s nadějí, že se respekt vzbuzující hoře vyhne.

Po chvíli došel k hlubokému skalnímu zářezu, v němž přes veliké kameny poskakovala bystřina. Danou průrvu nebylo možné překonat, a tak se vrátil na původní cestu a začal stoupat na horu, která mu stála v cestě za otcem.

Možná nebyla ze všech nejvyšší, ale protože již byl sice příjemným, ale dlouhým obcházením unavený, připadal mu výstup na ni velice obtížný.

„Ach, já hloupý. Proč jsem neposlechl toho pastevce. Mohl jsem hory přelézt, když jsem byl plný sil, a ne až nyní, kdy mé nohy i celé tělo umdlévají. Pastevec toto pohoří skutečně znal, moudře vypadající rádce jimi asi nikdy neprošel. Jeho znalosti byly zprostředkované, načerpané z knih a z doslechu,” naříkal mladík a …

A zde příběh končí. Nyní záleží na muži, zda zmobilizuje všechny své síly a horu překoná již dnes. Nestane-li se tak, bude o to usilovat znovu až si odpočine – zítra, či třeba až za týden. Jednou se ale určitě přes horu vydá a překoná ji, neboť ke svému otci chce dojít, otce miluje a otec je mu nade vše drahý.

Obdobně se i my svým správným nebo četnými omyly poznamenaným jednáním přibližujeme či vzdalujeme své Podstatě, Pravdě a Bohu Otci. Naše cesta k Poznání je dlouhá a potkáváme na ní, zejména v těžkých chvílích, k nimž patří i nemoci, hodně rádců. Važte si rad a naučte se rozpoznávat, která doporučení jsou dobrá a přinášejí trvalý prospěch a která jsou prospěšná jenom dočasně, či dokonce vůbec.

Splnění dobré rady je většinou obtížné, nejprve člověku něco bere a až následně, poté, co nezbytné odevzdá, mu cenné dá. Věřte lékařům, věřte léčitelům, avšak budte si zároveň vědomi, že ne radou, ale vlastním úsilím, vlastníma nohama a tělem, poháněným srdcem a zdravým rozumem, překonáte kopec, který Vás dělí od rovnováhy těla a ducha – čili od zdraví i od Otce.

Je-li kopec vysoký a strmý, když je zdravotní omezení velké (rakovina, „skleróza multiplex”, obrna, nebo následky cévní mozkové příhody), musíte v sobě najít nesmírnou vnitřní sílu a sami vytrvale jít či trpělivě vést nemocného (např. své postižené dítě) k cíli. Musíte dosáhnout očištění svého jednání i smýšlení, což ale automaticky neznamená, že se úplně vyléčíte.

Mnohdy za úpornou snahu dostanete jen částečnou úlevu, třeba se projevy Vaší těžké nemoci přestanou zhoršovat. Přesto děkujte za to, co je Vám dáno a čeho jste vlastní snahou podporovanou pomocí shůry i jiných lidí dosáhli. Kdo děkuje za drobky a v životě si vystačí s nimi, tomu Otec připraví velkou hostinu.

Až jednou překonáte pohoří ega a přijdete do domu svého Otce, Bůh Vás uhostí a pohladí. V duchovním království zapomenete na všechny boly těla a budete se radovat z dosažené očisty i svobody ducha. Nic ve Vašem životě není samoúčelné. Těžká nemoc i problematický partnerský vztah je jako hora, která má svůj vrchol pokrytý ledem a již jednou stejné budete muset zdolat. Proto, když Vás či Vaše nejbližší postihne nelehko období a zkoušení, budte trpěliví a věřte v krásu života i času příštích.

Miroslav Hrabica – Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí

About these ads

---